Jana z Kikiriki Games

Paní Jana je nevidomá, přesto se stala zakladatelkou projektu Kikiriki Games, který se věnuje tvorbě a publikaci mobilních her pro nevidomé, a to na platformách Apple a Android. Svou poctivou prací se snaží dokázat, že i lidé se zrakovým handicapem se mohou uplatnit na trhu práce stejně, jako ti vidící. S projektem jí pomáhá její manžel Miloš, který má na projektu nemalý podíl.

Se svým projektem se společně přihlásili do soutěže Nadace Vodafone Česká republika, ve které se umístili mezi 10 nejlepšími. Ostatně, o projektu samotném jsme Vám již psali v naší rubrice “Aktuálně“.

Také jsme se paní Jany a jejího manžela Miloše zeptali na pár otázek, které nám byli ochotni zodpovědět. Pojďme se na ně tedy podívat.

Pověz nám stručně něco o sobě, například, kde ses narodila a kde nyní bydlíš.

Ačkoliv jsem se narodila v tom nejhezčím městě s tím nejoriginálnějším jménem – v Novém Městě na Moravě. Žiji celý život v hned druhém nejhezčím městě, a to v Brně. A jak dlouho si už užívám krásy Brna? To bych raději snad ani neprozrazovala.

 Jaký konkrétně je tvůj zrakový handicap?

Jsem nevidomá. Vidět jsem přestala kvůli zákeřné nemoci s ještě zákeřnějším názvem – juvenilní revmatoidní artritidě, která postihla moje oči. Jde o imunitní onemocnění. Tělo v rámci obrany napadá vlastní tkáně, což v mém případě jsou klouby a oči. Když jsem byla ještě malá, má imunita se nějak zbláznila. Objevovaly se záněty v očích a v mých 14 letech se mi odtrhla sítnice. Následně jsem s tímto problémem podstoupila operaci. Očekávala jsem, že vše dobře dopadne a budu vidět jako dříve. Ovšem, spousta operací a léků má své vedlejší účinky. U mě to byl nitrooční tlak, který operovanou sítnici postupně likvidoval. Přestávala jsem tedy vidět úplně.

Jak dlouho již trpíš tímto znevýhodněním?

Onemocněla jsem přibližně v jednom roce. Nikdy jsem proto neviděla jako zdravý člověk. Asi tak dva roky před maturitou jsem už musela začít používat bílou hůl. Pamatuji si, že když jsem začala studovat vysokou školu, už jsem viděla jen temné obrysy lidí.

Jak ses s handicapem srovnávala?

No, člověk se s tím tak nějak vyrovnává pořád. Občas je optimistický, občas nastane chvilka pesimismu. To ale platí i pro vidící lidi. Vždy si říkám, že to není tak hrozné. Potom ale narazím na nějakou překážku, když si uvědomím, že kvůli svému handicapu nemohu některé činnosti dělat. Potom je mně z toho smutno a musím bojovat s pocity bezmoci. Vždycky si ale říkám, že se nedá nic dělat a musím se s tím naučit fungovat. Když jsem ztrácela zrak a objevila jsem počítač s hlasovým výstupem, bylo hned veseleji. Na mém postižení mě nejvíc trápí ztráta svobody a soběstačnosti. Úplně nejhorší jsou pro mě krásné jarní slunečné dny, kdy mám takovou chuť se jít sama procházet někam do lesa nebo do polí, ale prostě nemůžu. To se často nedokážu ubránit ani slzám.

Existuje nějaká možnost, že by se ti mohl zrak alespoň částečně vrátit?

Myslím si, že ne. Mám odumřelou sítnici. Protože oči nejsou již delší dobu funkční, myslím si také, že jsou „zakrnělé“. Umím si tak představit, že jediné, co by mně dokázalo vrátit zrak, je nějaká vysoce sofistikovaná technologie v podobě implantátu nebo čipu, který by dokázal zpracovávat vizuální vjemy místo mých vlastních očí. Třeba se toho ještě dožiji. Jen pořád nevím, jestli bych do toho vůbec chtěla jít.

Jak dokážeš fungovat v běžném životě?

Člověk se neobejde téměř v žádném okamžiku života bez cizí pomoci. Mým velkým pomocníkem je také notebook s hlasovým výstupem. Když se mně na něm ale něco pokazí, tak si občas nedokážu pomoci sama. I tak je ale moderní technologie skvělá a dokáže v mnoha případech usnadnit práci. Jako příklad uvedu mobilní aplikaci s funkcí čtečky čárových kódů. Když držím v ruce několik krabiček čajů a nevím, který je ten, co si chci uvařit, použiji tento vynález a dozvím se to okamžitě.

Jak na tvůj handicap pohlíží ostatní lidé?

To by mě také zajímalo. Víte, jedna věc je, co říkají a ta druhá, co si myslí. Mě osobně těší, pokud lidé můj handicap přehlížejí a občas zapomínají, že nevidím. Někdy mi pošlou nějaký obrázek, ať se na něj „podívám“. Berou mě tedy jako vidícího člověka, za což jsem ráda. Zároveň mě také potěší, když mi lidé nabídnou pomoc, pokud mně třeba něco upadne na zem a následně se mi to těžko hledá.

Existuje něco, co si říkáš, že za normálních okolností bys neudělala?

Teď mě nic konkrétního nenapadá. Dovolím si ale o sobě říct, že mám poměrně dobrou paměť. Protože nevidím, jsem nucena si vše pamatovat. Nic si totiž nikam nezapisuji. Také, myslím, nedám tolik na první dojem, tedy na vzhled. Asi více než vidící hodnotím druhé na základě jejich chování. To ale neznamená, že si o druhých nevytvářím předsudky. Tomu se neubráním ani já.

Máš přítele, či manžela? Je vidící, nebo také nevidomý? Pokud máš a je vidící, objevil se nějaký problém v začátcích vašeho vztahu?

Mám manžela Miloše, který vidí. Nejprve se ale zmíním o tom, jak jsme se seznámili. Tehdy jsme ještě studovali tady v Brně na vysoké škole. Miloš měl kamaráda a jeho přítelkyně byla moje kamarádka ze školy. Jednoho krásného večera nás pozvali na kolejní mejdan. Ještě před uskutečněním této akce řekl Milošovi zmiňovaný kamarád, že tam bude holka, která je nevidomá. Mně zase bylo řečeno, abych nebyla překvapená, protože Miloš je informatik a libuje si v čajích, i když na to nevypadá. Již krátce po zahájení večírku jsme si začali velice dobře rozumět. Protože jsem dopředu věděla o Milošově lásce k čajům, byla jsem na něj připravena a donesla jsem s sebou čaj z Číny (smích). O to více jsme se sblížili. Ten večer byl opravdu povedený a příjemně se sunul, tedy dokud nás kolejní vrátná nevyhodila. Zřejmě jsme byli příliš hluční. Šli jsme tedy všichni do studentské hospody, kde jsme si s Milošem vyměnili telefonní čísla.

Miloš dodává: Druhý den ráno v sedm hodin mě vzbudilo klepání. Rozespalý jsem šel otevřít. A hádejte, kdo to byl. Ani Janča, ani naši kamarádi, ale zmiňovaná vrátná, která nám přerušila skvěle rozjetou večerní akci. Ne, opravdu nepřišla na pokec, nebo na kávu, ale dodatečně mi vyčinit za předešlý večer. Nic jsem si z toho nedělal a rychle jsem to hodil za hlavu. Ještě ten den jsme zašli s Jančou do čajovny. *** Pokračování až po desáté večer (smích).

Jana pokračuje: To jen, abyste byli v obraze, jak jsme se seznámili. Již z tohoto prvního společného dne bylo patrné, že Miloš nebude mít větší problémy s tím, že jsem nevidomá. Tedy aspoň dle mého názoru. Později jsem totiž zjistila, že měl daleko větší výhrady k mému vegetariánství (smích).

Miloš dodává: Abych to shrnul, měl jsem spíše obavy z neznáma. Ty se ale nepotvrdily. Od začátku pro mě bylo jasné, že situace nemůže nijak ohrozit náš vztah.

Co je pro tebe největší překážkou venku na ulici?

Pro mě jsou největší hrozbou přechody, u kterých chybí semafor. Další problémy způsobují nepředvídatelné situace, kterými jsou například práce na chodnících, výkopy atd.

Využíváš spíše moderní prostředky informační technologie, nebo jsi spíše konzervativní a používáš například slepeckou hůl či psa?

Mám psa, který je velmi nápomocný v situacích, ve kterých bych si sama nevěděla rady. To ale neznamená, že jsem konzervativní. Samozřejmě, že také využívám moderní IT vynálezy. Můj mazlíček je ale nenahraditelný. Pomůže mi například v situaci, kdy nastupuji do šaliny. Bezpečně mě navede až k místu, kam se posadím. Určitě bych psa nesrovnávala s žádnou IT pomůckou. Vždy dává pozor na to, abych do něčeho nevrazila a kontroluje mi cestu.

Jakého stupně vzdělání jsi se svým handicapem dosáhla?

Mám magisterský titul z religionistiky, kde jsem následně studovala ještě doktorské. To jsem nakonec nedokončila. Důvodem ale rozhodně nebyl můj handicap. Spíš jsem si uvědomila, že mě to táhne jinam, konkrétně na žurnalistiku, kde jsem vystudovala bakalářské studium.

Jak obtížné pro tebe bylo studium na střední, potažmo vysoké škole?

V Brně máme ohromné štěstí, že máme na Masarykově univerzitě středisko “Teiresiás”, které právě pomáhá studentům, kteří mají určitý handicap. Já jsem byla ale hodně aktivní student a chtěla jsem číst spoustu literatury ze svého oboru. Často jsem si proto navíc z fakultní knihovny půjčovala různé knihy, které jsem digitálně převáděla pomocí softwaru OCR.

Jakým způsobem se ti podařilo úspěšně absolvovat všechny závěrečné zkoušky, když jsi prakticky nevidící?

Po obhajobě bakalářské práce z oboru žurnalistiky mi komise sdělila její hodnocení. Při oznamování výsledku gratulovali k úspěchu také mému vodícímu pejskovi „Safince“, z čehož jsem byla velice dojatá a měla obrovskou radost. Jinak, státnice byly písemnou formou. To ale ničemu nevadilo, protože na Masarykově univerzitě v Brně máme již zmíněné středisko “Teiresiás”. Pracovníci tam vytvářejí handicapovaným studentům rovné podmínky pro studium. Například vozíčkářům zajišťují bezbariérové přístupy. V tomto ohledu jsme na tom v Brně opravdu dobře.

Co jsi dělala po absolvování vysoké školy?

V první polovině roku 2019 jsem začala pracovat v rádiu Proglas jako redaktorka. Tam pracuji dodnes. Při absolvování pohovoru mě velice příjemně překvapilo, že nehrálo žádnou roli, že nevidím. Ze strany zaměstnavatele bylo patrné, že můj handicap pro něj není žádná velká překážka.

Jak jsi k této práci redaktorky přišla?

Po úspěchu na vysoké škole jsem si říkala, kde že bych mohla začít pracovat. Táhlo mě to právě do Proglasu. Vždycky jsem totiž chtěla pracovat v rádiu a Proglas je navíc křesťanské rádio, což je pro mě hodně důležité. Měla jsem ale docela štěstí, protože když jsem si otevřela web Proglasu, narazila jsem tam na inzerát, že právě hledají redaktora zpravodajství. V tu chvíli jsem si říkala, že na mě snad čekají. Na poptávku jsem ihned zareagovala. První informaci, kterou jsem do textu zprávy uvedla, byla skutečnost, že jsem nevidomá. To jim evidentně, jak jsem již dříve zmínila, nevadilo, protože si mě pozvali na pohovor. Záhy poté jsem se dozvěděla, že mě přijímají. Bylo to pro mě něco jako boží volání. Netajila jsem se obrovskou radostí.

Baví tě to?

Samozřejmě. Je to přesně to, co jsem vystudovala. Pracuji hodně se zvukem. Po této stránce nejsem handicapovaná, a tak nevadí, že nevidím. Jsem tam moc spokojená. A jak jsem už řekla před chvílí, je pro mě hodně důležité, že je Proglas křesťanské rádio.