Život občas není jednoduchý, ale…
Stále si myslíte, že se zrakovým postižením nelze vykonávat žádné aktivity, kterým se zdraví lidé běžně věnují? Máte pocit, že nevidomost pro člověka představuje konec všeho, co miloval ještě před svým handicapem? Omyl! I zde platí pravidlo, že pokud člověk chce, dovede vymýšlet či provádět i zdánlivě nemožné! Jedním z takových je čtrnáctiletý Richard Holenda (Riško) ze slovenských Košic. Seznámili jsme se s ním díky jeho mamince, se kterou udržujeme kontakt již delší dobu.
Ovšem, teprve před pár týdny se nám podařilo najít společný volný termín a zrealizovat online rozhovor. Riško se před několika lety dozvěděl, že trpí očním genetickým onemocněním zvaným „Stargardtova choroba“, tedy přesně ta, která neminula ani našeho Martina. Richard je nyní schopen vidět pouze na několik málo procent. No a jak se s tímto vetřelcem vyrovnal? Myslíte, že složil zbraně, ničemu se nevěnuje a je negativně smýšlející? Ani náhodou! Jeho příběh je až neuvěřitelně motivující pro další lidi se zrakovým postižením. A co víc? Se svým bratrem Viliamem Holendou (Vilko) a rodiči založili motivační projekt zvaný „Blind Sport Slovakia“. Proto neváhejte a přečtěte si nebo pomocí nástroje zpřístupnění „Screen Reader“ (vpravo dole na obrazovce) přehrajte následující rozhovor, který jsme Riškem a jeho rodiči uskutečnili.
ROZHOVOR S RODIČI
Povíte nám něco o Vašem projektu “Blind Sport Slovakia”?
Náš projekt začal tím, že jsme zprovoznili webovou stránku „blindsport.sk. Následně jsme začali některé věci publikovat také na facebookové platformě „Blind Sport Slovakia“. Umisťovali jsme tam fotky se známými sportovci, se kterými jsme měli tu čest se potkat. Webovou stránku jsme poté chtěli rozšířit, aby se mohli i ostatní lidé inspirovat a začít sportovat. V tom nám ale zabránil koronavirus, takže to nyní trochu stojí. Projektu se chceme věnovat i nadále, jen je potřeba trochu více času. Celá myšlenka realizace vznikla až ve chvíli, kdy naši kluci začali ztrácet zrak.
Z pohledu veřejnosti jsou totiž nevidící na Slovensku tak trochu v pozadí. Máme podezření, že jsou utlačováni na úkor zdravých i jinak tělesně handicapovaných.
Synům Richardovi a Viliamovi je nyní 14 a 15 let. Když přestali vidět, bylo jim devět a deset. Jako rodiče jsme jim chtěli vybrat sport, který je bude bavit, a tak jsme hledali něco pro mladé lidi. Jsme totiž přesvědčeni, že sport výrazně napomáhá socializaci lidí. Tato podpora pomohla i našim klukům, kteří se nevzdali, chtějí žít normální život, sportovat a dosáhnout vytyčených cílů.
Starší syn Viliam (Vilko) navštěvuje sportovní gymnázium a mladší Richard (Riško) se tam také chystá. Řekla bych, že ten je do sportu zapálený ještě více.
Když jsme zjistili, že Vilko ztrácí zrak, absolutně jsme netušili, co je to za nemoc a jak k ní přistupovat. Snažili jsme se na Slovensku najít někoho, kdo by nám objasnil, o co se přesně jedná a jaké jsou vyhlídky do budoucna. Bohužel se to nesetkalo s úspěchem. S informacemi nám pomohla až p. docentka Lišková z pražského genetického centra. Ta nám sdělila, o jakou chorobu jde. Bohužel se jedná o oční genetické onemocnění zvané „Stargardtova choroba“. Byli jsme první ze Slovenska s touto nemocí, s kým se setkala. Zanedlouho poté se s touto diagnózou setkala u dalšího pacienta. Řekla: „Tak máme dalšího člověka. Mohu dát Váš kontakt ostatním?“ Těmi jsme byli my. Samozřejmě, že p. docentka dostala náš souhlas a nyní díky tomu utváříme komunitu lidí, kteří mají stejnou nebo podobnou zrakovou indispozici. Mezi sebou si teď vyměňujeme různé zkušenosti a rady.
Vilko se dříve věnoval lukostřelbě, kterou později vyměnil za střelbu z pušky (vzduchovky). Také rád hraje na klavír. Je spíše takový klidnější typ, který prolíná sport a uměleckou sféru. Dříve hodně maloval, ale díky ztrátě zraku musel přestat.
Před pár lety jsme se potkali s paralympijským reprezentantem v lukostřelbě, což vedlo k zájmu Vilka se tomuto sportu věnovat. Lukostřelba nevidomých na Slovensku nebyla vůbec známa, což jsme chtěli změnit. Začali jsme tím, že jsme tento sport představili předsedovi Slovenského lukostřeleckého svazu, který doplnil pravidla, a tím mohl Vilko soutěžit i se zdravými lidmi ve své kategorií „Visually Impaired“ / „Zrakově znevýhodnění“. Vše se vyvíjelo správným směrem a Vilka sport bavil. Měli jsme odjet na mistrovství Evropy do Itálie, ale bohužel nám do toho vstoupila doba koronaviru. S tím, jak se dlouho nemohlo nikam cestovat, se bohužel nepodařilo tento sport udržet ani šířit dále do veřejnosti. Navíc jsme na trénování neměli žádné prostory. Vilko nedávno nastoupil na sportovní gymnázium, kde jej, místo lukostřelby, zaujala střelba z pušky (vzduchovky). Víte, tím, že lukostřelba neměla na Slovensku sportovní zastoupení a zázemí, neměl by Vilko dále s kým soupeřit. To střelba ze vzduchovky byla mnohem populárnější. Na Slovensku máme jednoho reprezentanta v paralympijské střelbě a také dalšího sportovce z Bratislavy, který také zkouší střílet. Říkali jsme si, že by byli tedy zatím alespoň tři. Tento sport, na rozdíl od lukostřelby, již bude mít zastoupení na paralympiádě v roce 2028 v Los Angeles. Para střelba z pušky funguje na principu zvukového zaměřovače, kdy je na terči umístěna infračervená dioda. Čím blíže ke středu terče míříte, tím je zvuk hlasitější. Pokud zaměřujete přesně prostředek, pak je zvukový signál přerušovaný. Myslíme si, že mnoho zrakově handicapovaných si nedovede vůbec představit, jak by tento sport vykonávali. Kdyby se ale někde na internetu objevily návody nebo nějaká videa, věříme, že by měla para střelba z pušky daleko větší zastoupení. My jsme určitě pro to, aby se tento sport rozšiřoval do povědomí dalších lidí. Chceme více konkurence, protože ta nás posouvá dále. Nepřejeme si, aby handicapovaní chlapci a děvčata stagnovali a byli do sebe uzavření.
Riško je reprezentant ve sjezdovém lyžování. Během léta trénuje na vodních lyžích, aby se udržel v kondici na zimu. Dříve běhal, ale to mu trenéři nedoporučovali, protože se při tom prý vytvářejí jiná svalová vlákna, která pro lyžování nejsou žádoucí.
Chceme Vás podpořit! Jakým způsobem to můžeme udělat?
Podpora se netýká ani tak nás, jako lidí, kteří jí potřebují. Víceméně nám uděláte radost, pokud budete informovat lidi, aby také sportovali, protože handicap není překážkou. Vždy lze najít cestu, pomocí které je možné dosáhnout svých cílů. Tuto myšlenku je potřeba šířit.
ROZHOVOR S RIŠKEM
Můžeš nám říct něco o sobě?
Již 4 roky se věnuji lyžování. Mým nejvyšším cílem je dostat se na paralympiádu, která se bude konat za 4 roky a slušně se tam umístit. Primární je pro mě zimní lyžování, avšak v létě trénuji vodní lyžování za člunem či vlekem. S tím jsem začal letos v létě. Dělám to z toho důvodu, že je potřeba si udržovat fyzickou kondici po celý rok, a tím se připravovat na zimu. V rámci vodního lyžování se věnuji třem kategoriím, kterými jsou slalom, skoky do dálky a akrobacie. Jsem totiž takový adrenalinový typ (smích). Tento rok jsem se ve vodním lyžování zúčastnil mistrovství juniorů a dopadl jsem celkem dobře, protože jsem překonal své rekordy. Například ve skoku do dálky jsem skočil 11,25 m. V akrobacii jsem získal 610 bodů a ve slalomu při 52kilometrové rychlosti jsem překonal 5 bójí. Na mistrovství Slovenska juniorů jsem mezi zdravými vybojoval 1 stříbrnou a 2 bronzové medaile. Poté jsem se zúčastnil také soutěže „Slovak Open“, kde jsem získal 1 stříbrnou a 1 bronzovou medaili.
Co se týče zimního lyžování, zatím jsem neabsolvoval žádnou soutěž.
Jak je náročný trénink? Máš nějaké problémy?
Problém mám pouze tehdy, pokud mi například trenér něco vysvětluje a zároveň předvádí. Nejsem ho díky svému handicapu schopen vidět a napodobovat.
Jak se zvládáš vyhýbat bójkám na vodě, když je nevidíš?
Díky přístroji, který v určitých bodech vydává zvuk, vím, kdy mohu točit a bóji se tak vyhnout. Jde o to vychytat ten správný moment.
Při sněžném lyžování mi naváděč zase do mikrofonu oznamuje, kdy zatáčet.
Jak probíhá výcvik, když nevidíš?
Když mi trenér něco vysvětluje či ukazuje, stojím velmi blízko něj. Na tréninku máme lana či hrazdy, s jejichž pomocí nacvičujeme pohyby. Vždy po skončení tréninkového procesu mi trenér sděluje, co dělám dobře a v čem je potřeba se ještě zlepšit.
Kdybych se chtěl od tebe naučit lyžovat, co bys mi poradil?
Zimní lyžování bych asi učit nemohl. Určitě bych ale poradil, aby si to každý užíval a nevzdával se, pokud mu to ze začátku moc nejde. Hlavně je důležité sbírat rady od druhých. Ty jsou totiž k nezaplacení. Když jsem nevěděl, jak udělat nějaký trik, šel jsem za kamarádem, který mě ho naučil. Chtělo se jen obrnit trpělivostí a jít si za svým cílem. Další důležitá rada je nebát se. Kdo se totiž bojí, nesmí do lesa!
Čeho chceš dosáhnout?
Určitě se chci dostat na zimní paralympiádu Milán Cortina v roce 2026 . To je můj sen. Ve vodním lyžování se chci kvalifikovat na mistrovství světa a vyhrát nějakou tu medaili.
Co škola?
Nyní jsem deváťák. Do sedmé třídy jsem školu fyzicky navštěvoval, ale pak se věci tak trochu změnily. Začal jsem od druhých pociťovat svůj zrakový handicap. Někteří učitelé ke mně nebyli tolerantní a spolužáci se mnou sem tam odmítali spolupracovat při řešení školních úloh. Od osmého ročníku mám individuální výuku. Co se týče předmětů, ty mi jdou a s učením nemám žádný problém. Docházení do školy mezi učitele a spolužáky pro mě ale bylo dříve trápení. Jinak plánuji studovat na sportovním gymnáziu, kde budu mít 4x do týdne také tréninky. Domácí výuka mi vyhovuje více, mohu se například jeden týden učit jen zeměpis a druhý týden další předmět.
Nejnovější komentáře